Život se dá užívat i s handicapem

Nemůžeš? PŘIDEJ - Emil Zátopek

Jak jsem se stal hokejistou

Už od mala jsem miloval sport převážně hokej a fotbal. Fotbal jsem prožíval s tátou, který dlouhý čas hrál aktivně a i po konci s fotbalem, vždy když mohl, sledoval v televizi snad všechny dostupné přenosy. Hokej jsem miloval pro rychlost, tvrdost a celkově i pro úplně jinou atmosféru. Hokej proti fotbalu byl pro mne daleko zábavnější, více se dělo. I přes svůj handicap jsem se snažil oba dva sporty zapojit do svého života. V létě jsem s kamarády běhal o berlích za balonem a utužoval jsem si kondičku a občas jim trošku ukázal tvrdost berlí na kotnících. V zimě jsem se postavil za domem do hokejové brány a snažil se chytat tenisák, s kterým se hrávalo. Někdy to šlo někdy ne.

Na škole jsem chytal florbal a stále si říkal, že sport je něco co mi dodává sílu a energii. Jak tak plynul čas a skončila škola, plynul i čas na sport. Nebylo již tolik času. Zimní hokej s tenisákem se vytratil a vytrácel se i letní čas s balonem. Fyzičku jsem doháněl streetdancem. Ano streetdance na berlích přezdívaných „ fofrklacky“ dostával okolí do tranzu. Plno lidí nechápalo. Stále jsem měl ovšem myšlenky na sport. Chtěl jsem se prosadit v něm, ukázat lidem, že i s handicapem to jde.

Klíčové rozhodnutí přišlo v březnu roku 2006. Brouzdal jsem si internetem v pozadí sledoval v televizi nějaký pořad, ani nevím proč jsem to pustil. Nevšiml jsem si ani, že pořad skončil a začal jiný. Souhrn událostí z předešlého dne z Turína, kde právě probíhala Paralympiáda. Nějak jsem zůstal u televize a říkal si „Lyžuje s jednou nohou, tahle nevidí, tak určitě je sport, který bych mohl dělat“. Ihned mě zarazila jedna věc. Věk. No jo ale mě bude za chvilku 24, to asi nepůjde takhle začít se sportem. Vždyť návyky co se učí jako děti? Omyl, právě získala zlato Švédka ve svých 44 letech. S lyžováním začala v 33. Takže ono to jde. Začal jsem pátrat po sportech. Hledal informace o lyžování. Letní sporty jsem nějak zavrhl, ani nevím proč. Našel jsem Sledge hokej a navíc nejbližší klub Sparta Praha. Klub, kterému fandím, na který mne táta občas vzal na fotbal i na hokej.

Stařičká Sportovní hala plná vzpomínek. No jo, ale jak se přihlásit? To bych nebyl, já abych nebyl trošku drzej. Poslal jsem email hned generálnímu řediteli. Za pár dní přišla odpověď a bližší kontakt. První krok byl za mnou. Kontaktoval jsem přímo kapitána a domluvil se na nějakém postupu. Prvotní byla návštěva prvního domácího finálového zápasu 26.3.2006, abych vůbec věděl, o co jde. Další krok, předat informaci doma. Bylo to jednoduché, postavil jsem doma rodinu před hotovou věc. Jedu se tam podívat a chci to zkusit. Rodiče to posadilo trošku na zadek. Já a hokej a Sparta? Táta se trošku divil, ale jel se se mnou na zápas podívat. Vydržel celý, bylo to pro něj údajně trošku tvrdé a nebezpečné. První co mi k tomu řekl, bylo něco ve smyslu „To opravdu chceš, mysli na to že už máš nějaký handicap, aby se ti něco nestalo? Jenže já byl rozhodnut. Jdu do toho. Tohle je výzva. Dres Sparty. Sportovní hala. Potvrdil jsem svůj zájem a příchod na trénink a zkoušku. Trénink byl asi až za 14 dní. Ovšem semlelo se to nějak rychle.

Jednoho dne zazvonil telefon. Na druhé straně kapitán Sparty s tím, že odpoledne je na Spartě extraliga a v přestávce je exhibice sledge, ať dorazím, jelikož je potřeba jeden člověk do druhé brány. Nemusím se bát, výstroj mají a žádná střela nehrozí, je to jen do počtu. Prostě si sednu, odjedu do brány, budu sedět, na konci zase přijedu, slezu a hotovo. Můžu si to vlastně hned vyzkoušet. Jasně další výzva. Jako úplný nováček co na tom nikdy neseděl, budu před zraky několika tisíc lidí maskovat svou začátečnickou neschopnost. A vlastně proč ne. Souhlasil jsem. Po exhibici už nebyla cesta zpět.

Následoval i první trénink a ostrý start. Jako nováček a prakticky jen do počtu jsem odjel na odvetu finále do Zlína. Naskočil jsem na led 30 sekund před koncem tak na 20 sekund.

Byl to první můj start a stal jsem se součástí týmu, který vybojoval zlato, které i já dostal na krk a stal se terčem srandiček, kdy se umím správně připojit. Následující sezonu se obhájil titul. Od té doby jsem sledge hokejistou. Život se mi změnil od A do Z. Ovšem změna je to k nezaplacení. Poznal jsem místa na zimních stadionech, kam se normálně člověk nedostane. Ta dřina za to stojí.. Poznal i pár velmi zajímavých lidí spojených s hokejem, měl možnost navštívit i zajímavé hokejové akce. Člověk nesedí doma, nemá čas brečet nad osudem To je sledge hokej. Hokej plný tvrdosti, dřiny, radosti i smutku. Sport, který vstoupil do mého života a neplánuje jen tak odejít.

Život se dá užívat i s handicapem © 2015 Frontier Theme