Život se dá užívat i s handicapem

Nemůžeš? PŘIDEJ - Emil Zátopek

2. Spartan Race 2014 – Klínovec Beast

Konečně jsem našel čas zase napsat pár řádků.

Po Sprintu a výzvě plynul čas jak voda a blížil se den, kdy přišla asi ta největší výzva v podobě Spartan Race Beast. Ano Beast. Závod měl 22,5 km. Ale postupně :)

Po Liberci a následné výzvě bylo nutné více času věnovat přípravě. Probíhala jak jinak než v režii Richarda. Běhání na Řípu, v Liberci prostě všude kde se našel nějaký ten kopec. Na Klínovec jsem se vydal ještě na Super, podpořit tu bandu bláznů a podívat se na terén. Bylo to maso. Na Klínovci se mi líbilo a bylo fajn zase potkat partu lidí co se starají o Spartan Race.

No ale tak tedy k Beastu.

Start byl naplánován na 9:00 s elitní vlnou a taktika byla jasná. Vydržet, kousnout se a dokázat to. Pokud to půjde Richard mě ponese. Chtěl, abych zase dal 6-7 kilometrů. Přivítalo nás skvělé deštivé počasí. Nandavám číslo za deště a říkám si „Sakra přesně déšť nechceme budeme klouzat.“ Na startu netrpělivě čekám na Ríšu. Kde je? Startujeme za 10 minut. Kamera. Můžeme rozhovor? Cože? Teď? Blázníte? Startuji za 5 minut, nemám tu trenéra, mám nervy. Ok dám vám 2 minuty. Richard furt nikde. No co já startuju on mě doběhne. Nervy Nervy. Hele Richard. Rychle pryč mikinu. Hop na postroj. 3 2 1 start. Hukot. Jak jinak.

První kopec – sjezdovka. Dáváme ji na střídačku. Chvilku jdu chvilku se nesu, kopec dolů první překážky. Střídáme to podle taktiky. Držíme dobrý čas. Na 5,5 kilometrů máme podle časového scénáře dobrý náskok, ale jak to tak bývá. Kde čas přišel i odešel. Kopec plný kamení dlouhý. Richard mě nemůže nést a pro mě ten kopec je nekonečný. Jsme nahoře na 7,5 kilometru máme strašnou ztrátu. Už máme být na 10 kilometru. Doplníme vodu a pokračujeme. Spíše já doplním vodu a jdu Richard mě přeci dožene. Sakra kde je? Už je za mnou. Až v autě se dozvím, že měl strach. Já totiž nasadil rychlý tempo. Na 7,5km byla ztráta 40 minut oproti plánu. Jdeme, dohání nás další členové našeho týmu. Richard je skeptik a sýčkuje. Je tu 10 kilometr. Občerstvení před tunelem a potokem. Richard si bere pití kouká a nevěří. Máme ztrátu 20 minut. Dobrá práce. Potok. Pozor na berle ať neuklouznu. Mazec brodíme se přes hodinu. Chvilku už to vypadá že je konec potoka, ale omyl to by nebyl Spartan a tak zase šup do vody. Máme větší ztrátu, ale odhodlání. Po přesunech a dalších překážkách je tu děs běs. Stoupání pod původní lanovkou. Proklínám se, začíná mě bolet neskutečné lýtko. Sotva zvednu nohu. Kouše se. Zkouším si pomáhat druhou nohou. Nic nepomáhá. Vylézám v bolestech tohle stoupání, nadávám si, že jsem fakt magor, ale věděl jsem to, nebude to jen tak. Dostáváme se k ručkování. Lehám a dělám 30 kliků a vím, že je Konec. Nejde to. Richard se ptá co dál. Co dál? Utíkej si pro trifectu já se svezu dolů na čtyřkole. Richard kouká a je na něm vidět, že se mu nechce mě tu nechat. Ale pochopí. Plácne mě po helmě se slovy „Bořetice jdeme. Díky“ a běží. Do očí se mi derou slzy čtyřkola už je na cestě. Sundavám helmu a obličej míří do trávy. Budu asi brečet, nemusí to ti dobrovolníci vidět. Obličej v trávě, slzy nikde, zvedl jsem hlavu podíval se na ty kluky, na překážku. „Kluku blbej, podívej se, kde jsi kam si došel, co Liberec, první trénink.“ Promítlo se mi úplně všechno. Dorazilo vozidlo. Jedu dolů. V cíli potkám tým. Odpočívám. Snažím se odpočívat a na cílové čáře čekám na Richarda. Hrdinu dne. Ten čas strašně utíká. Richard nikde. Sakra sakra jsem nervozní. Všichni jsou nervozní. AAAAAAAAAA Richard se už blíží už to má pár metrů už už cíl. Padne na kolena asi tak 5 centimetrů na cílovou čárou. Brečí. Nedivím se.

Dal jsem cca 8 kilometrů po svých, přibližně stejnou vzdálenost mě Richard nesl. Byl to nejtežší profil tratě co kdy Spartan Race v  ČR měl. Škoda nevyšlo to. Zklamání? Ne! Odhodlání a posun hranic a zjištění kde můžu více zabrat v přípravě.

Bořetice čekají a tu modrou prostě na krk chci.

Život se dá užívat i s handicapem © 2015 Frontier Theme