Život se dá užívat i s handicapem

Nemůžeš? PŘIDEJ - Emil Zátopek

6. Spartan Race 2015 – Sprint Liberec

Byl pozdní večer, první máj, večerní máj byl hokeje čas. Takhle nějak by se dalo pokračovat a krásně se válet na gauči při sledování Mistrovství světa v hokeji. Opravdu jen dalo. Pateční souboj se Švédy sem opravdu strávil na gauči, sledoval bitvu a stále si říkal jestli mám na druhý den vše zabaleno. Ano tušíte správně, druhý den se závodilo. Po 11 měsících se vracím do Liberce na místo, kde začal můj příběh. Vstávání v 5 hodin ráno nebylo příjemné, hlavně když se člověk neustále budil a sledoval hodiny. Ráno trochu stres a nervy jak jinak. V 6:15 mám zaparkováno na náměstí v Neratovicích. Čekám na ostatní a na autobusy. Ano autobusy. Za chvíli přijíždí červený a zelený. Richard nás předtím rozdělil jak školní výpravu a jedeme. Ta cesta utekla nějak rychle, najednou koukám a jsme kousek od Liberce. Začíná dobrodružství. Přijíždíme k areálu, ale stojíme v koloně. Vyházíme věci a jdeme pěšky, je to rychlejší, než se autobusem dodrncáme k parkovišti. No zase tak rychlejší to nebylo u parkoviště nás autobus dojede, ale já se nakonec vezu. Cestou nás potkal Michal, který Spartan race pomáhá organizovat a vzal mě na čtyřkolce k registraci. Vyzvedl jsem si obálku a počkal na ostatní. Během chvilky tu jsou všichni. Musím dodat, že můj batoh od autobusu nesla Evča od Petera, který měl taky docela dobré nervy, protože to byl jeho první závod. Evička se rozhodla, že když nezávodí tak si to odmaká takhle :) . Přichází běžné předzávodní věci. Převlíknout, protáhnout, projít se po areálu, vytřepat nervy, udělat pár fotek, a hlavně chvilku před startem vyzkoušet postroj. Máme totiž jiný daleko lehčí. Na postroj nasedám z podia, jdeme na to. Start je stejný jako loni. Ten kopec je nezapomenutelný. První překážka sláma, dala se očekávat, pak pneumatiky taky se dalo očekávat a pak bahno. Přelezeme prkno, proskočíme oknem, a pak ano podlezeme prkno rovnou do bahna. Následně starý dobrý potůček, který kousek jdu a pak to vezmu v blátě. Zase bláto, zase mokro a pak krpál, kde mě Richard zase chvilku nese. Nahoře už zase jdu, probíháme les, ten si pamatuji. Loni tu byla zeď, loukou dolů a hurá rybník. Budeme plavat, na to jsem se těšil. Dobrovolník se ptá, jak to uděláme. Jen se culím, nejsem tu proto abych se tu koukal jsem tu proto, abych si to užil. Takže hurá do vody. U břehu je záchranář, který se ptá, jestli potřebujeme nějak pomoc a jak to uděláme. Roman, parťák, který to jde s námi, který se rozhodl to jít, nešlo mu o čas, prostě si to chtěl jen zkusit, tak Roman už stál po kotníky ve vodě. Sundal sem helmu, po čtyřech slezl k vodě, vlezl tam a pokračoval. Dvakrát se rukou odrazil o dno, udělal 2 – 3 tempa a byl u lana, chytl se za něj a přitahoval se. Na konci lana se pustil a přes tempa a odrazy od dna přistál u břehu. Údajně jel vedle raft, který mi měl v případě potřeby pomoc a vezl nám helmu a postroj. Já ho vůbec neregistroval, ani Romana a Ríšu. Pokračujeme dál, vítá nás zeď. Tam se Roman zachoval jako gentleman a pomohl slečně. Slečna totiž měla nohy i ruce na zdi, zaháknutá nevěděla jak dál. Roman ji chytl za zadek a přehodil. Určitě si tenhle moment užíval a slečna snad taky když se prolítla :) . Tady sem tentokrát kliky nedělal. Richard udělal schod pro Romana ten se ocitl na druhé straně. Následně mě Richard chytl za pas, vyzvedl, já se chytil, převalil svůj zadek a na druhé straně mě Roman jen chytil a stáhnul dolů. Bylo to sehrané tedy až na tu modřinu na ruce :) , kterou mám toho jak jsem se převalil. To k tomu, ale patří :) . Lesíkem ke kůlům. Prvních 30 kliků. Podle mapky, kterou pak zveřejnil organizátor to bylo už přes 4 kilometry. Po kůlech nás po chvilce čekalo blátíčko a ostnatý drát, stejné místo jako loni tak hrr do něj. Tady mě Roman dohnal, protože od kůlů já šel zase dřív a nečekal sem na svoji Rychlou Rotu :) Po plazení, které bylo opravdu výživné a na konci sem vážil asi o 5 kilo více čekají pytle. Vtipná byla slečna, která se na cestě svalila do trávy a plazila se aby ze sebe bahno dostala. Pytle nesl Richard zase 2. Pokračujeme vylezeme kousek nahoru a čeká nás šplhání a pro mě znova 30. Když si to odmakám tak pokračuji, RR dělá 30. Richard jen na mě pískne, já se jen otočím a zamumlám, teda zkusím zařvat, že jdu, že mě doženou. Dostavila se krize, blížím se ke stánku s vodou a musím říct byla to obrovská krize. Napiju se vody a jdu slezu kousek dolů a hele další bahno to si taky pamatuji. Pak přišla síť, ale ne ta jako dřív pověšená. Hezky po trubkách nahoru, po síti, přes cestu a po síti dolů. Richard kouká a ptá se 30? Ne ne já ji zkusím. Lezu pomalu nahoru trubky jsou od sebe trošku dál, takže lezu hodně opatrně. Nahoře si na síti lehnu a přeplazím ji. Otočím se dolů a pomalu. Richard už je dole a jistí to. Udělám první krok dobrý, ale při druhém v tom oku sedím :) Richard mě drží já se pustím, hlavou jsem trošku dole, vytáhne mě a pokračujeme. To už máme za sebou 5 kilometrů. Po chvilce nás přivítá prostor, kde jsou na převrácení gumy, jelikož je to kousek od celého areálu je tu hodně lidí co fandí. Roman hned hlásí, že tu gumu převalí i za mě, jenže já se nedám. Kleknu k ní, za zády mám lidi za bariérou, co na to čekají. Tady nemůžu zklamat. Přizvednu gumu, vsunu pod ní koleno, chytnu ji jinak a šup už je nahoře, drknu a už je převalena a teď ještě zpátky. To samé, lidi už jsou slyšet a povzbuzují. Převaleno a jdeme, za pár metrů je traverse wall neboli zeď a úchyty tentokrát do tvaru Z. Dalších 30. Za dalších pár metrů vytažení pytlů, nevím, ale ten pytel je dneska fakt síla, lehnu si, zatáhnu, pytel mě i kousek zvedne. Za mnou mi dobrovolník přitlačí ramena a já ho vytáhnu. Byla to ale fakt fuška. Pokračujeme a naše známá skála. Tady to vezmeme hodně stranou. Blížíme se k ručkování dalších 30. Pak po louce ke skluzavce. Roman dolů šup a jedu. No jedu mě to vůbec nejelo tedy až skoro dole. Jsem za to rád. Hupsnu tam zajedu pod vodu. Roman mě chytí pro jistou. V pohodě vylézám a tam si všimnu. U bariéry stojí táta. Ten moment byl super. Jen ho pozdravím, Roman jen houkne dělej pak se teda omlouvá, když zjistí, že jsem zdravil tátu :) . Už nás čeká jen kousek. A novinka z Maďarska. Jáma, voda, bahno a prkno, jestli tady měl někdo do této chvíle suchou hlavu tak teď musí pod vodu. Sundám helmu, brýle, zacpu nos šup na druhou stranu. Výraz lidí je nechápající, jako i tohle dá? Pak mě Richard ještě nese k druhému MHD ručkování. Prostě 30. Tam ještě nasednu a šup. Před Ninja jump, slezu. Tahle překážka byla uklizená, nevím možná kvůli bezpečnosti, ale šup do jámy s vodu a pak do bláta pod krátký ostnatý drát. Kousek k oštěpu, kde mě čeká posledních 30. A hrrrr do cíle. Před ohněm ještě vidím mamku, segru a neteř. Mamča se nedá přeslechnout. Přes oheň skáčeme všichni současně. Hop hop a jsme na konci. Co na závěr, byl to super den, skvělá trať, super lidi okolo, úžasná atmosféra. Celý tým šlapal a dřel, Masters tým (tým starších, tedy asi jen papírově starších, protože dřou jak nikdo jinej) zase nezklamal. Jejich vůle a síla je neskutečná a jejich výsledky úžasné. Nováčci parádní výkon.

 

Nostalgie, vzpomínka na místo, kde to začalo. Musím říct, že na konci mi málem ukápla slza. Vydařilo se počasí, svítilo nám sluníčko. Liberec mám v srdci.

mapa

Napsat komentář

Život se dá užívat i s handicapem © 2015 Frontier Theme